Jak překonat sebetrestání: Už toho bylo dost?

Píšu tobě, bytosti závislá na bolesti, která si myslíš, že tě bolest vysvobodí, že si ji zasloužíš, že jejím unášením se stáváš lepší.... protože jsi vinen - a tudíž je třeba tě potrestat. Nejlépe exemplárně.

S veškerou láskou ti chci říct: pocit viny je fáze. Setrváváš-li v ní, je to tvoje rozhodnutí. Můžeš si ubližovat klidně celý život - A nemusíš. Ve skutečnosti žádná vina neexistuje. Ty i svět jste dělali to nejlepší, co jste uměli... Existují chyby, existuje učení, ale nikdo nemá právo říkat ti, že kazíš svět či že bez tebe by na něm bylo líp... Nikdo nemá takové právo, neb tím by si přisvojoval právo mluvit za stvořitele...

Nikde nejsou pravidla, která by říkala, že musíš trpět. Jak napsal Sartre: brány svého vězení si neseme každý v sobě. To, jestli je překročíš, je na tobě.

Týrali tě a ty to teď děláš dál, jinak, skrytě. Zatím to neumíš jinak. Máš strach, co to přinese, když s tím přestaneš... Co dělat místo toho?

Nemusíš sám sebe dál týrat. Neexistuje žádný dobrý důvod, proč to dělat.

Můžeš si místo tohohle "hovění si" ve vině odpustit.

Co znamená odpustit si?

Přestat se ničit. Přestat si předhazovat, co kdyby - jaký jsem mohl být, co jsem mohl dělat, jak jinak by to bylo lepší...

Přestat se trýznit pochybnostmi, zda jsem dost dobrý. Ta otázka je totiž sama o sobě nesmyslná. Jestliže jsem na téhle planetě, jestliže mohu dýchat... pak je evidentní, že ano.

Sama skutečnost, že existuji, opravňuje moji existenci. Není zde žádný nárok na nic. Na to, jaké bych měl mít vlasy, nosit boty, poslouchat hudbu, vlastnit mobil...

Žádné takové věci nejsou podstatné. Když tady jsem, tak tady mám být. Takový, jaký kdesi uvnitř doopravdy, jsem. Tečka.

Odpustit si znamená přestat se přeceňovat a myslet si, že jsme víc než bůh. Že víme lépe, jak mají věci být. Obvykle právě o těchto záležitostech nevíme nic. Je dobré to uznat.

Nemáme obraz celého plánu. Každý jsme jen jeden kousíček celého obrovského puzzle.

Být právě takový, jaký jsi byl stvořen. Sundat nálepky, smýt nánosy nesmyslů očekávaných kdovíkým - to je cesta.

Dokázat obnovit ten božský stav - být jako děti, když už dětmi nejsme...

Nechat jít všechny křivdy, všechna zranění a bolest...

Být tím, čím jsme... Přijímat to. Přestat se vztekat...

A vzdát se toho zvláštního pocitu příjemnosti nebo výlučnosti spojeného s tím, když si ubližuji. 

Jen existovat...

To znamená odpustit. Nevinit svět ani sebe. Co bylo, bylo, nejsi tehdy a tam... Nemá proto smysl zvažovat, co kdyby...

Jsi teď a tady... Je tvoje věc, co s tím uděláš. Tvoř... Staň se, kým jsi disponován se stát. Růží, jasanem, jilmem - sebou... Jsi neopakovatelný jako jakákoli jiná bytost.

Je to cesta, která končí u tebe.

Ty jí začínáš, ty po ní jdeš, ty jí jsi... Celé dohromady je to Cesta...

Taky po ní jdu...

Můžeme kráčet spolu.

Až si příště budeš chtít nadávat, vzpomeň si na tenhle text. Bylo už toho dost?