Díl druhý: Jak pokračovat den po dni?
Kdysi jsem potkala kluka, který se bál svých pocitů. Děsily ho i vlastní myšlenky. Dělal, co mohl, aby je k sobě nepouštěl. Jako by byly toxické. Jako by byl toxický on sám.
Postupně se učil se na ně dívat, rozumět jim, hledat k nim - a tak i k sobě - cestu.
Po čase se stal se dospělým chlapem schopným (alespoň v určité míře) přijímat sebe i svět.
Happyend? Fakt bych mu ho přála. Ale realita není pohádka.
Takže to bouchlo. Covidová doba otřásá jeho rovnováhou.
Strach je zpátky. K němu spousta pochybností. Je to ještě vůbec on? Někam se to všechno ztratilo? Kdo je? A co teď? Jak se nezbláznit? A nevzdat?
Jestli se vám ten nastíněný příběh zdá v něčem povědomý, je následující text i pro vás. Klade si za cíl nastínit kroky, které mohou být užitečné, když se cítíme přetížení.
1. Soustředit se na dech.
V době roušek a respirátorů jsem tímhle prvním bodem asi trochu provokuju. Ale: mnoho času trávíme doma. Nějaký taky v přírodě, kde nikoho neohrožujeme. Nádech: přijímáme energii, pohodu; a výdech: odevzdáváme neklid, únavu /doplňte si, jak je třeba/. Je to úplný základ. Když potřebujete ze sebe dostat napětí, zkuste pár minut následující: počítejte nádech na 1 - 2 - 3 - 4; zádrž dechu 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 a výdech opět na 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6. "Odevzdávám starosti. Pouštím je. Nechávám je jít." Jak je vám po sedmi opakováních?
2. Být v přírodě, co nejvíc to jde.
Stromy, řeka, louka, z toho všeho se dá čerpat už pouhým pohledem. Odevzdávejte trápení zemi. Představte si, jak přechází z vašich nohou do ní. Ona ho unese. Zapojte další smysly: pohlaďte strom, posaďte se chvíli u vody, poslouchejte les. Pozorujte krajinu, slunce, hvězdy. To všechno tu pro nás pořád je. Co krásného se v přírodě podaří objevit právě vám? Právě na té které procházce? Každá je jiná!
3. Věnovat pozornost tomu, co je dobré.
Dobré věci existují. Žijeme. Dýcháme. Budoucnost je otevřená.
"Vzduch voní jarem!" (Tomáši, děkuju za tuhle vystižnou větu!)
Úhel pohledu hraje roli. Laďme se na vděčnost. Hledejme, za co ji můžeme cítit.
Nešiřme nenávist. Nezaplétejme se do zbytečných konfliktů. Snažme se mít pochopení pro sebe i druhé.
4. Přistupovat ke skutečnosti s důvěrou a pokorou.
Kdo jsem já, abych věděla, kam to celé povede? Moje znalosti, vědomosti, dosah - to vše je omezené. Bůh/Vesmír je bez limitů a ví, co dělá. "Děj se vůle tvá," odevzdávám se. Víra hory přenáší. Kdo ji má - toho může nést. Kdo se jí doposud vyhýbal - nespojujte víru s náboženstvím. Je to něco úplně jiného. Máte-li víru, svět vám rozkvete před očima. Proto má význam se tímhle tématem zabývat. Je o přesahu, který vnitřně potřebujeme. Spirituální vykořeněnost nepomáhá.
5. Zaměřovat se na to, co můžeme ovlivnit.
Kam sahá naše sféra vlivu? Hledejme to - a v ní konejme! Dělejme třeba dobře/pečlivě/kvalitně, to, na čem pracujeme. Přistupujme laskavě k našim blízkým - k těm, s kterými nějak můžeme být. Vytvářejme si hezký prostor kolem sebe. To jen pár příkladů, co můžeme. Co je mimo naši sféru vlivu, to nemá smysl řešit. A nemá ani smysl nadávat, jak velkou nebo malou ji nyní máme. Co je, je.
6. Rituály
pomáhají držet rytmus a jít dál.
Dodržujme utvořené zvyky, případně vytvářejme nové užitečné. Starejme se o základní věci: ať máme dost tekutin, zdravého jídla, pohybu, spánku. Nejtěžší jsou v tomhle první kroky. Pak už to jde. A když občas něco vynecháme - nepranýřujme se zase. Je to jako se vším - i zvyky jsou dobrý sluha a zlý pán.
7. Neztrácejme naději.
Pamatujme: zlo nemůže přetrvat navěky: má v sobě destrukci, která mu to nedovolí. Ostatně, vše plyne a nic netrvá - tudíž ani to, co nás trápí.
A ještě poznámku: jeví-li se nám vnější okolnosti nezměnitelné, vždy máme možnost zaměřovat se dovnitř sebe. Svět, ten se může chovat jakkoli - ale vnitřní svoboda spočívající v zaujímání postojů k tomu, co je venku, ta nám zůstává.