Gestalt vyznání: inspirace pro vztahy 21. století

Gestalt vyznání

"Já dělám svoje a ty dělej taky svoje. 

Nejsem na světě proto, abych žil podle tvého očekávání, 

a ty nejsi na světě proto, abys žil podle mého. 

Ty jsi ty a já jsem já, 

a jestliže náhodou najdeme jeden druhého, je to krásné. 

Jestliže ne, nedá se s tím nic dělat. 

Prožít svou smrt a znovu se narodit není snadné." 

Fritz Perls 

(Předmluva z knihy Gestalt terapie doslova, 1969)

Přidávat komentář k něčemu tak vzácnému jako tento text je skoro až drzé. Přesto se pokusím říct alespoň pár slov: jaké myšlenky ve mně rozeznívá.

Na úvod chci poznamenat: radikálnost Perlsova přístupu ke vztahům nesdílí všichni gestalt terapeuti. Mně je ovšem toto pojetí velmi sympatické. Očarovalo mě už před mnoha lety, v době, kdy jsem knížku Gestalt terapie doslova držela prvně v ruce. Bylo to pro mě něco úplně nového! Jako vidět tryskat ze země čistý a silný pramen. Dynamický. Opravdový. Svůj. Který vzbuzuje respekt svou impozantností a sebejistotou.

Očekáváním si kazíme život

Trvalo mi pak mnoho let, než jsem dokázala prožít slova Vyznání více do hloubky. Z intelektuálního hlediska neříká nic až tak složitého. Avšak citově je to jiné. Alespoň pro mě byla ta cesta skutečně nesnadná. Proč? Vzdávat se očekávání bolí. Alespoň zprvu - než pochopíme, jak osvobozující to ve skutečnosti je. Ostatně, poznávání sebe sama, které je s tím spojené, také nepatří k jednoduchým disciplínám. Zvlášť, když si chceme "nalít čistého vína". 

Osamělým údolím musíš projít sám

Těžko se rovněž přijímá myšlenka ve Vyznání vnitřně obsažená: že každý jsme na světě svým způsobem sám - ta vzbuzuje existenciální úzkost. Je mnoho způsobů, jak se snažit této úzkosti vyhnout. Např. zkoušet splývat s někým, do koho jsme zamilovaní. Zahlazovat rozdíly, přehlížet je, idealizovat... Problém těchto strategií však spočívá v tom, že dříve nebo později přestávají stačit. Zvlášť, když se dostaneme do krize. Tam zjistíme, že mají chatrné základy a musíme hledat něco pevnějšího.

Teprve, když jsme připraveni zemřít, začínáme žít

Proč si jimi vlastně ohýbáme realitu, místo, abychom jí skutečně čelili? Perls na tuto otázku odpovídá v poslední větě, kde zmiňuje existenciální smrt a znovuzrození...

Volíme-li dosud tyto náhražkové strategie, toužíme po lásce tak moc jako Vrchlický, který říká "za trochu lásky šel bych světa kraj, jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí".

Zatímco básník zde chce být milován a přijímán, v podstatě jako dítě, ve Vyznání jsme u jiného stupně lásky.

Vztah dvou svobodných bytostí je dobro-družství 

Bytost, která žije v souladu s Perlsovými slovy, dává svou přítomnost. A akceptuje, že se to s nastavením druhého prostě nemusí potkat. Unese to, protože má vyjasněný svůj postoj k bytí. Není na druhém závislá. Nepotřebuje čerpat z něho, protože má vyjasněný svůj vztah k Veškerenstvu a sama k sobě. Dokáže sama sebe přijímat - a proto nemusí tak úpěnlivě prosit. Namísto toho se s druhým setkává v radosti ze sdílení.

Nehraje hry na "získávání" druhého. Ví, že je nesmysl někoho "mít". Je prostě partnerem pro komunikaci. Nepřipoutává druhého k sobě, neslibuje, vnímá, že existence je plynutí...

Bytím sebou samými překračujeme uniformitu

Při čtení gestalt vyznání vidím ruce dvou lidí, kteří se sebe navzájem mohou dotknout. Mohou se ovlivnit. Souhlasit i nesouhlasit. V plném respektu k sobě a druhému, k jedinečnosti každého z nich. K možnostem i limitům toho, co mohou ve společném kontaktu zažívat. Jde také o lidi, kteří vědí, že to, jak utvářejí svůj vzájemný vztah, je jejich věc. Nežijí podle toho, co by po nich snad chtěli druzí či společnost. Může jít o partnery, přátele i rodiče s dospělými dětmi. Mluvím o různých typech vztahů.

Věřím, že tohle je pojetí vztahů pro 21. století. Nežádat po druhém, aby mi něco doplnil nebo aby mě zachraňoval. Ale setkávat se s ním jako s někým, s kým si můžeme vzájemně posvítit na cestu, prožívat radost, zahřát se milým slovem. Být k sobě vlídní a tolerantní jako dva poutníci, kteří se potkávají na cestě životem.

Přeji nám všem vztahy s vysokou mírou úcty: abychom v nich mohli být opravdoví a jeden od druhého se učit!